Distriktní Konference se změnila v mojí narozeninovou oslavu

Distriktní konference distriktu 5240 se konala v překrásném městečku San Luis Obispo. 

Museli jsme vyrazit docela brzo, takže jsem zmeškala nějaké hodiny ve škole. Cesta trvala asi tři hodiny, a jeli jsme po krásné pobřežní dálnici na sever. Jelo nás pět v autě a já se obětovala, že si sednu doprostřed. Nejenom, že jsem byla ze všech vzadu sedících největší s nejdelšíma noham (těžko uvěřit že?) ale taky jsem jediná neusla. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny naše rodinné dovolené, kdy jsem seděla mezi svými spícími sourozenci uvězněná a neschopná pohybu :D

Když jsme dorazili na místo, konečně jsem se zase setkala s kamarády z celého světa.. tak trochu.

S Danielou (která se mnou jela už v autě) z Argentiny, 

se Santiagem taky z Argentiny,

s Andresem ze Španělska (i když vypadá trochu jako Ir)

se Sebastianem z Colombie,

s Aude z Francie,

s Laurou z Belgie,

s Giulianou z Itálie,

s Glorií z Equadoru 

a Josephine z Německa.

Řeknu to takhle, v cizí zemi si můžete najít kolik přátel chcete, ale vždycky budete mít nejblíže k studentům jako jste vy, protože prožíváte to samé, stejné boje stejné pocity.

Po chvíli společenské konverzace se všemi důležitými lidmi z Rotary jsme šli na večeři. Museli jsme se rozdělit k jednotlivým stolům abychom se více seznámili s lidmi a nebyli jenom s výměnnými studenty.

Já jsem seděla u skvělého stolu, všichni se hodně zajímali o Českou republiku, a já už si ani pořádně nepamatuju co všechno jsme zvládli probrat. Otázky jsou dost často hodně podobné. Jak u nás funguje školní systém, jaké hrajeme sporty, ekonomické zřízení, politika, jazyk,... Vlastně toho musím znát hodně abych zodpověděla všechny otázky. 

Po večeři jsme si poslechli řeč bývalého prezidenta Rotary International, přiznám se bylo to hodně dlouhé a část jsem ani nezachytila, ale ty části, které jsem zrovna chytla byly hodně inspirující pro nás pro všechny.

Část, která se mi líbila nejvíc, se týkala lidí, co obětovali svůj život pomoci lidem, skrze Rotary. Lidé, kteří umřeli při převozu vakcín proti obrně pro malé děti, nebo vody v africe. Co byli zastřeleni nebo jinak zavražděni, jenom pro to, aby konali dobro. Byla to silná řeč a myslím, že tohle je to co všechny ty lidi žene kupředu, nemyslím tím smrt, ale ta možnost pomoct.

( Ten človek uprostřed je Kalyan Banerjee Rotary international president period 2011-2012)

Po večeři jsme dostali naše dárečky. Mikina s jménem hlavního programu Rotary a naše jména na zádech.

Pak jsme jeli do host rodin. Všech šest holek nás bydlelo u jedné rodiny, takže si asi dokážete představit ten rámus. Celou noc jsme si vyprávěly různé historky, a docela dobře jsme se bavily.

Další den, po té co jsem všechny dobrovolně nedobrovolně vykopala z postelí (nedělám si srandu :D ) jsme si dali pořádnou americkou snídani.

Nesuďte mě, bylo to opravdu brzo ráno.

Museli jsme být řádně oblečení, protože ten den nás Ronda (moje consuelorka a ředitelka výměny v distrikru 5240) představila všem co se účastnili konference. Měli jsme naše saka se všemi odznáčky co jsme dostali nebo vymněnili nebo koupili a nebo prostě našli a vlajky naší země.

ten vepředu to je Sebastian

 Pak jsme vylezli na pódium a každý řekl jak je vděčný, že se může účastnit této výmněny a co to pro něj znamená. 

zprava: Andres, Giuliana, Josephine, Aude, Gloria, Já, Sebastian (není vidět ale má klobouk), Laura, Santiago a Daniela

(ten pán sedící přímo pod pódiem je Distriktní Guvernér)

Po našem představení jsme se šli převléct a přichystat na pořádný výšlap.

Nejřív jsme došli pouze k jezeru, kde jsme si dali sendviče a pronásledovali skupinku hus. 

Byly fakt blízko, a v jednu chvíli dokonce husy pronásledovali nás.

Ale naštěstí jsme s sebou měli pejska

který je vystrašil a zahnal.

Když jsem řekla výšlap opravdu jsem myslela pořádnou "vycházku" ne jenom dvouhoudinový loudavý pochod okolo jezera. Vylezli jsme na nejvyšší horu v okolí, která sice v poměru k našim kopcům výšku nemá žádnou, zato převýšení bylo dost slušné. (Město je v 71 m.n.m. a hora je 394 m.n.m.) já vím ani Kleti se to nevyrovná, ale byl to pěkný kopec... navíc Kleť se zvedá dost pozvolna, tohle bylo spíš jako skála uprostřed ničeho.

Taky jsme viděli "divoké koně", ale neběželi soumrakem, prostě se tam pásli a vůbec se nestarali o 20 lidí, co zrovna šlo kolem. A tady u koní byl první vrchol, a moje první chyba, když se nás zeptali, jestli chceme zpět do hotelu nebo až úplně nahoru a já řekla, že každý výměnný studen se musí dostat až nahoru, tak mě museli všichni nesnášet (né zas tak moc), protože po tomhle nás čekal ještě dvouhodinový výšlap jenom do kopce.

A konečně na vrcholu.

Po náročném odpoledni jsme se zase museli společensky obléci, nebo alespoň znemožnit (haha).

Vzhledem k tomu, že venku bylo okolo 30-ti stupňů a my jsme 4 hodiny šlapali do kopce, museli jsme si nutně dát sprchu, a měli jsme na to jenom hodinu. A teď si představte 6 holek peroucí se o jednu sprchu... Naštěstí jsme měli sprchy tři, takže to nebyla taková katastrofa. A takhle jsme dopadly, oblečené vymóděné a připravené na banquet.

zprava: Daniela, Laura, Aude, Gloria, Giuliana a já

Poté zase následovala společenská konverzace, večeře mluvčí... Jak už to tak na konferencích chodí. Krom toho, že mi po večeři 200 lidí zazpívalo "Happy Birthday" a hrála moje oblíbená kapela (Beatles, škoda, že né orginál) se vlastně nic zvláštního nestalo.

Vyhladovělé po večeři (studený steak se opravu nedá jíst, ani v americe) jsme se zase vydaly do rodiny. Pustily jsme si film, protože jsme byly tak vyčerpané, že jsme si ani povídat nemohli. Byl to film Juno, jeden z mých nejoblíbenějších. Tak trochu jsem tušila, že se něco děje, protože se holky chovali fakt divně. A jakmile film skončil, což bylo asi 0:04 tak se zhasly světla a já slyšela svojí Happy Birthday písničku znovu. Dostala jsem balónky, muffin s příliš velkou svíčkou a přání. Bylo to super.

Pak jsme si pustili další z mých oblíbených filmů Crazy, Stupid, Love.

Ráno, pomlácené a unavené jsme se zase nacpaly, tentokrát jsme měly wafle. Mňam!

V podstatě hned po snídani jsme odjeli zpět na konferenci, rozloučili se a jeli domů.

Cestou jsme se stavili v malé Dánské vesničce Solvang. Tam jsme se trochu prošli já si pořídila první tetování (než všichni začnete vyšilovat je to jenom samolepka) a dali jsme si oběd.

S Danielou, bláznivými klobouky a tetováním.

Kde všude můžete potkat Spongeboba. S mým hbratrem.

A konečně jsme zamířili domů.

Cestou zpět v autě jsem si musela udělat domácí úkoly a jak to tak bývá tak jsem zase byla jediná kdo neusnul.

Když jsme dorazili domů tak mě čekalo spousta dárků. Vůbec jsem to nečekala. Byli na mě moc hodní. A večer jsem měla oslavu s dalšími kamarádkami. Měli jsme pizzookie (o tom už jsem vám psala, je to jako velká sušenka, tak velká jako pizza, proto pizzookie) zmrzlinu, donuts a koukali jsme na Úsměv Mona Lisy.

Byly to super narozeniny. A nejlepší dárek co jsem dostala je grafická kalkulačka, protože se konečně můžu věnovat naplno svým hodinám matematiky! Huray! 

Tenhle víkend konečně přijde Homecoming, což je prostě ples, ale oni rádi všemu dávají název. Takže teď mám hodně práce s organizací a propagací a vůbec výzdobou školy a tak. Tenhle týden je také Red Ribbon week, což je týden zaměřený na protidrogové přednášky a tak podobně. A taky máme každý den jiné téma, podle kterého se oblékáme. V pondělí jsme měli červeno bílé oblečení na symbol boji proti drogám, v úterý 90's a 80's takže trochu Nirvana styl, včera jsme měli 70's a 60's takže tak trochu Hippie (já vím moc to nesedí na protidrogový týden :D ) a dneska 50's, to je tak trochu usedlý old school. Takže teď máme hodně práce. Každý den musíme být ve škole v 6:30 a to ani nezmiňuji, že se učitelé zbláznili s písemkami a domácími úkoly.

 Ještě vám ukážu v čem půjdu na ples a pak už spát.

Dobrou noc a sladké sny.

A nezapomeňte se pořádně učit ať pak máte co povídat cizincům co jsou celí žhaví poznat celou českou historii v 15-ti minutách. Reprezentuji svou zemi a jsem na to hrdá.